Nadechni se, mami: Jak dětem pomoct zvládat stres

Stres známe všichni, ať už je nám třicet nebo pět. Někdy přichází plíživě, nepozorovaně, působí na nás po troškách dlouhodobě, až jednou tělo řekne DOST, zhroutí se nebo onemocní. Jindy se objeví nárazově, něco se stane, rozbuší se nám srdce, vyletí tlak, ale jak rychle stres přišel, tak rychle zase odejde. Naše tělo je stavěno spíše na situace druhého typu, tedy na nárazový stres.

Pračlověk potkal mamuta, tělo se vyburcovalo k výkonu, pračlověk ulovil mamuta nebo utekl, a následně se u ohně zase zklidnil. Nic víc, než své přežití neřešil. Tak „jednoduché“ to tehdy bylo. Naše fyziologické procesy fungují stále stejně jako u toho pračlověka, ale doba se změnila. Už nám dávno nestačí jen přežívat.

Chceme si i užívat – na takové hlouposti, jako tanec kolem ohně s blízkými, ale nemáme čas. Chceme i něco budovat – často však nevíme co nebo chceme všechno najednou. Rozdělení mužsko-ženských rolí je nejasné, můžeme vlastně cokoli, ale ta nekonečná záplava možností nás paralyzuje, takže ve výsledku neděláme to, co by nám osobně přinášelo radost a smysl.  

    Mnoho z nás žije v dlouhodobém stresu, ve vleku drobných i větších starostí a povinností. Zkrátka: Mamut je stále přítomen. U děti tomu není jinak. Šarvátky se sourozenci, pocit nespravedlnosti od rodičů, docházka do školek, škol a kroužků, úkoly, vztahy s vrstevníky, hádky rodičů. Strach ze tmy, z bubáků, ze špatných známek. Řeší toho ve svých hlavičkách hodně, a i když nám jejich starosti mohou připadat jako malí mamutci, v jejich očích jsou obří. Neberme je na lehkou váhu, raději jim odlehčeme. Ne tak, že to za ně vyřešíme a naložíme sami sobě. Ale tak, že tu pro své děti budeme – vyslechneme, budeme jim oporou a pomůžeme jim zvládat těžkosti s lehkostí. 

 Jak tedy dětem pomoct se zvládáním stresu? 

1. Myslete nejdřív na sebe. Tento bod zní poněkud paradoxně, ale má velký význam. Když není v klidu máma (táta, babička, učitelka,…), nemůže pomoct ani dítěti, aby se dostalo do pohody. Vzpomeňte si na manuály z letadla – kyslíkovou masku si má jako první nasadit dospělý. Tuhle myšlenku hodně zdůrazňuji na svých workshopech i na FB skupině Nadechni se, mami ((1) Nadechni se, mami | Facebook.)
   
2. Pojmenujte, co se děje. Pomozte dítěti zorientovat se v situaci. Co cítí? Strach, vztek, smutek? Pokud to nedokáže pojmenovat, zkuste to za něj. „Ty se teď zlobíš, že ti sestřička vzala auto?“  K vyjádření pocitů můžete využít naší hru Emoce
   
3. Dýchejte. Naučte dítě, aby se nejdřív nadechlo, až pak jednalo. Snáze pak zvládne řešit situaci vhodnějším způsobem než například uhodit sestřičku autem po hlavě. Trénujte i mimo stresující situace. Jde to taky zábavně: Před spaním si můžete dát všichni plyšáka na břicho a zkoušet ho vleže na zádech zvedat jen svým pomalým, klidným dechem. Můžete u toho i počítat nádechy a výdechy.
   
4. Hledejte jistoty. Snažte se být pro dítě bezpečným přístavem, jeho jistotou a oporou. Samozřejmě jako rodiče nemůžeme být vždy u všeho a nezaručíme ani naši naprosto klidnou, dokonale příručkovou reakci. Každý někdy nemá čas nebo náladu. Pomáhá plánovat si chvilky, kdy budeme pro dítě přítomní na 100%. Každodenní rituály jako pohádka před spaním, společné psaní deníku vděčnosti. Každotýdenní sobotní babyccino s mámou. Najděte si spolu světlou chvilku dne nebo týdne, na kterou se dítě bude moct těšit, bude s ní moct počítat a pomůže mu překlenout těžké období.
   
5. Buďte kreativní. Můžete si třeba spolu s dítětem představit, co nejhoršího by se mohlo stát, nakreslit to a pak objekt strachu na kresbě zesměšnit. Jako bradavičtí studenti v Harrym Potterovi: Přísný profesor v babiččině sukni, pavouk na kolečkových bruslích a podobně. Nebo si spolu zakřičte v lese, zaskákejte na trampolíně, vytřeste napětí u rychlé hudby. Nakreslete na zápěstí ochranné srdíčko, vyrobte si spolu náramky, které vás budou chránit a propojovat. Fantazie nemá hranice a ta dětská obzvlášť. Tak toho využijte!

Nejdůležitější rada na závěr? Nenechte se svazovat radami druhých – ani kdyby to byly psycholožky ☺ Každá máma zná své dítě nejlépe, ví, co mu dělá a nedělá dobře. Věřím, že dobrý psycholog pomáhá klientům v tom, aby to zvládli sami. Aby se dostali blíže sami k sobě, ke své intuici. Podobně jako dobrý rodič, tak ani dobrý psycholog nevede za ručičku, ale je oporou. Může ukázat různé směry. Kudy se vydáte, to je už na vás. 

O tento přístup se alespoň snažím já. Pokud máte zájem o konzultaci, ozvěte se na lucie.miskoci@seznam.cz. Můžete se také přidat do podpůrné FB skupiny Nadechni se, mami (Nadechni se, mami | Facebook), sledovat mě na IG (instagram.com/nadechnise) a na webových stránkách www.nadechnise.cz 

Co nejméně stresu přeje psycholožka Lucie Miškóciová